ČESKÁ UROLOGIE / CZECH UROLOGY – 1 / 2019

23 PŘEHLEDOVÝ ČLÁNEK Ces Urol 2019; 23(1): 19–29 pos utlačující hrdlo a trigonumměchýře je nejčas‑ tější nerozpoznanou patologií, mylně považovanou za přeplněný močový měchýř (obr. 2). Pacientky tak nezřídka podstupují zbytečnou derivaci močových cest – vezikostomii, ureterostomie nebo nefro­ stomie – tam, kde stačí derivovat hydrocolpos. Na druhou stranu u pacientek s dlouhým kloakálním kanálem a přidruženou malformací lumbosakrální páteře, která je nepřímou známkou neurogenní dysfunkce, nemusí vést úspěšná derivace hydrocol‑ pos ke spontánní mikci a úpravě dilatace horních močových cest. V tomto případě je třeba derivaci močových cest provést a založit punkční epicy­ stostomii nebo, u novorozenců s dysplazií ledvin a elevací plazmového kreatininu, vezikostomii. Je ovšem řada pracovišť, která primárně preferují přechodnou vezikostomii u všech KM, vzhledem k možným komplikacím spojeným s punkční epi‑ cystostomií, jako je neprůchodnost katétru, jeho dislokace anebo bakteriální osídlení a větší riziko infekce močových cest. Levitt ve zmíněném článku dále píše: „Důvod proč dilatovaná pochva retinuje hlen, moč a ji‑ nou tekutinu, je záhada, protože kloakální kanál není nikdy atretický. Pravděpodobně vytváří po‑ ševní ústí v místě kloakálního kanálu chlopňový mechanizmus, který při větší náplni neumožňuje odtok retinované tekutiny.“ A dodává, že většina pacientek s hydrocolpos má dilatovanou po‑ chvu z větší části septovanou a s dvěma nase‑ dajícími dělohami (5). Jestliže se nerozpoznaná, včas nederivovaná hydrocolpos infikuje, vzniká pyocolpos, ohrožující dítě na životě. Součástí postnatálního UZ vyšetření by měl být také UZ lumbosakrální páteře a míchy, který první tři mě‑ síce věku dokáže přes málo osifikované obratle výborně znázornit míšní morfologii. V závažných případech KM bývá na UZ vidět kromě dilatace horních močových cest i redukce parenchymu ledvin, setření kortiko-medulární diferenciace a dysplastické změny parenchymu v podobě drobný cyst. Součástí monitorace tako‑ vých novorozenců je opakované vyšetřování re‑ nálních funkcí a to s vědomím, že u donošených je první týden po porodu hladina plazmatického kreatininu zvýšená i kreatininem mateřským, u nedonošených i dva až tři týdny po porodu. U novorozenců s hypodysplastickými změnami ledvinného parenchymu a vyšším kreatininem volíme přechodnou vezikostomii jako nejúčin‑ nější a nejbezpečnější derivaci močových cest. Po objasnění základní anatomie je cílem tera‑ pie novorozence s KM derivace gastrointestinál‑ ního traktu kolostomií a derivace uropoetického traktu punkční epicystostomií nebo vezikostomií tam, kde je indikována. Derivace přítomného hyd‑ rocolposu je možná třemi způsoby. Obdobou punkční epicystostomie, tzn. transabominální za‑ vedení silnějšího katétru (Cystofix 10F, Foley a jiné typy). U velmi objemných retencí lze vyšít pochvu jako nástěnnou stomii do střední čáry mezi pupek a symfýzu (obdoba vezikostomie). Třetí možnost derivace hydrocolpos prefe‑ ruje Rink et al. Místo transabdominální derivace zaučuje matku dítěte v čisté intermitentní kate­ trizaci kloakálního kanálu (9). ČIK až do definitivní operace preferuje Rink proto, že u většiny paci‑ entek zaváděná cévka vklouzne přirozeně nikoliv do měchýře, který je spolu s uretrou dislokován ventrálně, ale právě do dilatované pochvy, kde se tekutý poševní sekret hromadí. Nácvik ČIK má pak výhodu i v tom, že si ji rodiče osvojí jako součást rutiny v péči o dítě, což se ukazuje jako velmi užitečný návyk pro pravidelnou evakuaci v přípa‑ dě neurogenního měchýře s trvale poškozenou schopností evakuace moči. Oponenti tvrdí, že ne vždy se katétr dostane správně do dilatované pochvy a její intermitentní derivaci tak považují za nespolehlivou (10). Založení kolostomie u pacientů s ARM a její typ prodělal za posledních 60 let vývoj od „loop“ transversostomie, která je technicky nenáročná, až po dělenou sigmoideostomii dle Peňi, která je v současnosti standardem. Vyšít přívodnou kličku stomie v místě, kde colon descendens opouští retroperitoneální závěs, je výhodné pro prevenci prolapsu a zároveň zbývá dostatečná délka distál‑ ního pahýlu, vyšitého ke kůži jako mukózní píštěl, k tomu, aby mohl operatér během definitivní re‑ konstrukční fáze provést stažení dilatovaného rekta na hráz a bez napětí všít neoanus do svaloviny zevního svěrače.