ČESKÁ UROLOGIE / CZECH UROLOGY – 4 / 2020

298 KAZUISTIKY Ces Urol 2020; 24(4): 295–302 enta přijatelnější cestu. Po konzervativně zvládnuté akutní fázi relapsu hemoragické cystitidy byl pacient přeložen doMěstské nemocniceOstrava k provedení terapie hyperbarickým kyslíkem (HBO) (Obr. 1). Paci‑ ent absolvoval v hyperbarické komoře léčbu HBO 2,4 ATA (absolutní atmosféra). Celkem 14 expozic, 1× denně. Během této doby symptomy makrosko‑ pické hematurie odezněly. Po extrakci močového katétru s dvoutýdenním odstupem a rozmočení byl pacient bez další recidivy makroskopické hematurie ve dvouročním sledovaném období. DISKUZE Hemoragická postradiační cystitida je vzácnou pozdní urologickou komplikací RT, ale jednou z nejnepříznivějších a kvalitu života pacientů nej‑ více omezujících. Incidence je cca 5 % pacientů, kteří podstoupili RT na oblast malé pánve (9). La‑ tence od proběhlé RT do vzniku symptomů je půl roku až dvacet let. V dnešní době tedy stále „sklízí‑ me plody“ starších technik ozařování. Pro úplnost dodávám, že shodný klinický obraz jako RIHC se všemi konsekvencemi a také podobné možnosti léčby má i chemoterapií indukovaná hemoragická cystitida (CHIHC) (1). Mechanismem vzniku RIHC je nespecifická zánětlivá reakce probíhající ve stěně močovéhoměchýře jako důsledek poškození ionizu‑ jícím zářením (negativní efekt vzniklých kyslíkových radikálů, poškození jaderné DNA), nerovnováhou mezi zánětlivou reakcí a reparačními pochody (1). Postupně dochází k poškození buněk přechodního epitelu, endotelových a hladkých svalových buněk. Z časového hlediska má tento proces tři na sebe navazující fáze. První je krátká akutní fáze, kterámůže vzniknout již v průběhu ozařování, trvá několik týdnů po ukončení RT a odpovídá klinickému projevu akut‑ ní radiační cystitidy způsobené poškozenímurotelu. Následuje asymptomatická fáze trvající řaduměsíců až několik let, kdy postupně dochází k přestavbě stěny močovéhoměchýře především vrstvy lamina propria mucosae a tunica muscularis. Tyto změny nakonec vyústí ke vzniku vředovitých slizničních lézí, odlučování nekrotických tkání až možnému vzniku píštělí s okolními orgány, rozvoji endarteritis obliterans, telangiektázií a k projevům signifikantní hematurie (3). V současnosti není pro RIHC dostupná žádná definitivní léčba a neexistují žádné platné doporu‑ čené léčebné postupy na podkladě medicíny zalo‑ žená na důkazech (Evidence‑BasedMedicine, EBM). V první době je nutné vyloučit jiné onemocnění, které se projevuje stejnými nespecifickými příznaky: především infekční etiologie potíží, urolitiáza či neo‑ plazie urotraktu. Spektrum terapeutických modalit je široké. Pokud to klinický stav pacienta umožňuje, měli bychom začínat konzervativní léčbou a až při neefeku přidávat na invazivitě, která je samozřejmě přímo úměrná i morbiditě. Na to je třeba myslet při zvažování radikálnějších postupů. S ohledem na hematurii je u RIHC stupně 2 a výše nutné zahá‑ Obr. 1.  Schema hyperbarické komory v Univerzitní nemocnici v Lille, Francie. Obdobná vznik- ne v rámci rekonstrukce vCentru hyperbarické medicíny, Městská nemocnice Ostrava (15) Fig. 1.  Schema of hyperbaric chamber University Hospital Lil- le, France. A similar onewill arise as apart of the reconstruction in Centrum hyperbaric medicine, Ostrava City Hospital (15)