35 / 94
35
Ces Urol 2015; 19(1): 33–43
ORIGINÁLNÍ PRÁCE
Nejčastějším patogenem komunitních močo-
vých infekcí je
Escherichia coli
, kterou detekujeme
až u 75 % postižených. Do spektra enteropatogenů
patří dále enterokoky, gram-negativní tyče (nej-
častěji
Klebsiella sp., Pseudomonas sp., Proteus sp
.)
a mikrokoky. U žen do 20 let je častým původcem
cystitid též
Staphylococcus saprophyticus
. Význam
těchto bakteriálních původců narůstá s naduží-
váním antibiotik, protože se rychle stávají nositeli
obtížně řešitelných rezistencí. Ze známých patofy-
ziologických důvodů jsou daleko častěji infekcemi
dolních močových cest postiženy ženy v repro-
dukčním věku. RIMC u nich charakterizují více než
dvě ataky obtíží během šesti měsíců, nebo více
než tři ataky během jednoho roku. Pro diagnózu
je stěžejní klinická symptomatologie spolu s nále-
zem leukocyturie v močovém sedimentu. Mikro-
biologický nález umožní hodnocení signifikantní
bakteriurie, úpravu empiricky zahájené léčby a je
určitým kritériem jejího hodnocení (tab. 2).
Stanovení diagnózy výlučně podle klinických
příznaků není dostatečné a je zdrojem častých
relapsů onemocnění a možných komplikací. U žen
se IMC velmi často maskují močovým dyskom-
fortem bakteriální vaginózy. Bez její sanace bývá
dlouhodobé ovlivnění mikční symptomatologie
prakticky nemožné.
V léčbě RIMC je nezbytná uvážlivá volba anti-
mikrobiální léčby. Velmi důležitá jsou také režimová
opatření a podpůrná léčba. Jednou z možností
prevence recidivujících atak infekce je imunosti-
mulace, kterou se snažíme podnítit nebo zesílit
imunitní odpověď (1).
IMUNITNÍ SYSTÉM A MOŽNOSTI
JEHO OVLIVNĚNÍ
Počátky imunoterapie jsou datovány do roku
1893, kdy americký chirurg William B. Coley apli-
koval živé či inaktivované kmeny
Streptococcus
pyogenes
a
Serratia marcescens
pacientům s nádo-
ry. V protiinfekční imunitní odpovědi se uplatňují
složky přirozené i specifické imunity. Patogenicita
a virulence mikroorganizmu a obranyschopnost
makroorganizmu se uplatňují v rozvoji infekce. Viru-
lenci charakterizuje schopnost adherence bakterií
k urotelu s následnou schopností intraepiteliální
invaze. Kolonizaci umožňují adhezíny a invazíny
mikroorganizmů. Mechanizmy nespecifické imu-
nity se snaží ochránit tělesný povrch před půso-
benímmikrobů a při osídlení pak brání průniku do
organizmu. Pokud přesto proniknou mikroorganiz
my do vnitřního prostředí, snaží se bránit jejich
dalšímu šíření a likvidovat je. Hlavním faktorem
humorální imunity sliznic je hlen, substance se-
stávající se z polysacharidů, bílkovin a sekrečních
protilátek sIgA. Chrání sliznice před poškozením,
současně zabraňuje přístupu bakterií ke sliznicím
a omezuje jejich adherenci na slizniční povrch. Sou-
částí hlenu jsou baktericidní a bakteriostatické látky
jako lysozym, laktoperoxidáza a laktoferin. Imunitní
systém sliznic je nazýván MALT (musoca associa-
ted lymphoid tissue), jeho součástí jsou M buňky,
makrofágy, buňky T, buňky B a sekretorické buňky
(2). MALT je součástí ochrany sliznic dýchacích,
trávicích a močových cest. Obranným faktorem je
také oplachování sliznice dolních močových cest
tekutinou (proudem moče) a významná je také
obměna buněk sliznic s odlučováním urotelií.
Tab. 2.
Kritéria mikrobiologického hodnocení léčby močových infekcí (2)
Table 2.
The criteria for microbiological evaluation of the treatment of urinary tract infections (2)
Vyléčení
< 10
3
cfu/ml původní či jiné bakterie po léčbě
Selhání léčby > 10
3
cfu/ml moči původní bakterie po léčbě, rezistence na antimikrobiální přípravek
Relaps
po úvodní eradikaci nález stejného patogena po 4–6 týdnech
Reinfekce
po úvodní eradikaci nález jiného patogena po 4–6 týdnech
Perzistence
přetrvávání < 10
3
cfu/ml původní bakterie 7.–9. den po léčbě
Superinfekce nová infekce v průběhu léčby