25 / 86
25
Ces Urol 2016; 20(1): 23–32
PŘEHLEDOVÝ ČLÁNEK
Neurostimulací se v užším slova smyslu ozna‑
čuje přímé řízení funkce cílového orgánu (elek‑
trickou) stimulací nervových vláken, která ho zá‑
sobují. Cílový orgán je tak žádoucím způsobem
ovládán (3).
Zjednodušeně řečeno, ovlivnění aferentních
(senzitivních) drah se označuje neuromodulací,
ovlivnění eferentních (motorických) drah se ozna‑
čuje jako neurostimulace.
Neurotizací (neurorrhaphy) je myšleno obno‑
vení funkce příslušného periferního nervu pomocí
jiného neporušeného nervu či míšního kořene (2).
Někteří autoři k neuromodulacím řadí i aplikaci
botulinumtoxinu do detruzoru, i přesto, že se ne‑
jedná o ovlivnění aferentní nebo eferentní dráhy,
ale vyřazení neuromuskulárního přenosu.
STIMULACE NERVUS TIBIALIS
POSTERIOR (PTNS – POSTERIOR
TIBIAL NERVE STIMULATION)
Metoda byla původně pojmenovaná jako Stollero‑
va aferentní neurostimulace (SANS – Stoller afferent
nerve stimulation). Stoller v roce 1987 prezentoval
výsledky práce, ve které sledoval efekt akupunktury
v bodě SP6 u makaků s hyperaktivitou detruzoru
(4). Opakovanou akupunkturní stimulací v tomto
bodě se prodlužuje interval mezi kontrakcemi de‑
truzoru. Chang et al. prokázali u 26 žen význam‑
né změny maximální cystometrické kapacity po
30 minutách akupunktury s použitím tohoto bodu
(5). Stimulace jehlou ruší hyperaktivitu detruzoru,
přičemž poškození cévní a lymfatické cirkulace ne‑
interferuje s léčbou, ale intaktní periferní neurosen‑
zorika je podmínkou úspěchu léčby (6). McGuire
rozšířil akupunkturní koncept o elektrostimulaci,
čímž nasměroval metodu do dnešní podoby (7).
V České republice jako první referuje o použití
metody Krhut (8).
Metoda se u dospělých pacientů využívá v léč‑
bě OAB (hyperaktivní měchýř), neurogenního mě‑
chýře, neobstrukční močové retence a chronické
pánevní bolesti. V dětském věku se využívá pře‑
devším v léčbě dysfunkcí dolních močových cest
non-neurogenního původu.
Indikacemi pro dospělý i dětský věk jsou jak
neurogenní netraumatická postižení dolních mo‑
čových cest (3), tak i non-neurogenní dysfunkce
(9, 10).
Výsledky u dětí jsou příznivé, ale studií je málo.
Efekt léčby u dětí s OAB je 60–80% a 43–71% u dětí
s močovou retencí – výsledky jsou podle studií
statisticky významné. Hoebeke, který praktikoval
metodu u 31 dětí s OAB, uvádí zvýšení kapacity
měchýře ze 185 na 279ml a statisticky významné
snížení frekvence močení. V studii ale neprokázal
efekt na denní inkontinenci a urgence u dětí (11).
De Gennaro zahrnul do své studie 23 dětí, z toho
šest dětí s neurogenní dysfunkcí a 17 dětí s OAB
a neobstrukční retencí moči. Uvádí signifikantní
zlepšení nebo vymizení močové inkontinence
u dětí s OAB, které ale urodynamicky vychází ne‑
signifikantně. Léčbu neurogenních poruch uvádí
jako neúspěšnou po stránce symptomů i po strán‑
ce urodynamických nálezů. Zajímavým vedlejším
signifikantním výsledkem této studie bylo nabytí
anxio-depresivních vlastností a vnímání bolesti dětí
(12). Barroso prováděl prospektivní srovnávací studii
u dětí s OAB za použití metody PTNS (22 dětí) a me‑
tody parasakrální transkutánní neuromodulace
(37 dětí). Výsledky hodnotil podle vnímání rodičů
a objektivním hodnocením symptomů (urgence,
denní inkontinence), nezmiňuje se o urodynamic‑
kém hodnocení. Po stránce hodnocení rodičů byla
statisticky významně lepší metoda parasakrální
transkutánní neuromodulace. Po stránce objek‑
tivního hodnocení symptomů nebyla ani jedna
metoda účinnější (13). Výrazně lepšího efektu PTNS
dosáhli Capitanucci a kol. u dětí s non-neurogenní
dysfunkcí (14).
SAKRÁLNÍ NEUROMODULACE
(SACRAL IMPLANTED DEVICE)
V zahraniční literatuře je metoda označovaná
jako SNS – sakrální neurostimulace, nebo jako
SNM – sakrální neuromodulace, v české litera‑