38 / 78
132
Ces Urol 2015; 19(2): 131–136
PŘEHLEDOVÝ ČLÁNEK
tinence are stress urinary incontinence and urge
incontinence. Physiotherapy played in the treat-
ment of incontinence always rather marginal role
and traditionally was recommended only for the
treatment of stress urinary incontinence. This paper
presents a new perspective on the role of physi-
otherapy in the treatment of urinary incontinence.
Thanks to advances our knowledge in recent years,
physical therapy is now regarded as a fully-fledged
and widely applicable method of treatment for
both stress and urinary incontinence, as well as an
overactive bladder (symptom complex character-
ized by urgency, with or without urge inconti-
nence, usually associated with frequency).
KEY WORDS
Stress urinary incontinence, overactive blader,
physiotherapy, pelvic floor muscles, behavioral
treatment.
………
ÚVOD
Inkontinence moči patří k nejčastějším zdravotním
problémům zejména ženské populace, kterým trpí
v celosvětovémměřítku stamilióny lidí. Nejčastěji je
udávána prevalence 10–45% ženské dospělé po-
pulace (1). Není sice spojena s vysokou morbiditou,
či mortalitou, má však zásadní vliv na kvalitu života
postižených pacientů.
Fyzioterapie je v současné době jednou ze
standardních metod léčby ženské inkontinence.
Dle doporučení Mezinárodní organizace pro kon-
tinenci (ICS) by měla být považována za léčbu
první volby
(
2).
Přesto jí není věnována dostatečná pozornost
ze strany urologů. Práce předkládá současný po-
hled na roli fyzioterapie v léčbě močové inkonti-
nence. Díky pokrokům v posledních letech je dnes
na správně indikovanou a kvalifikovaně provádě-
nou fyzioterapii pohlíženo jako na plnohodnotnou
a široce použitelnou metodu léčby jak stresové
inkontinence, tak hyperaktivního měchýře (ove-
ractive bladder – OAB).
HISTORIE FYZIOTERAPIE V LÉČBĚ
INKONTINENCE
První prvky fyzioterapie zavedl do léčby močové
inkontinence v r. 1948 americký gynekolog Arnold
Kegel (3). Spočívala v několika rychlých kontrakcích
svalů pánevního dna (PD) za sebou, jejichž intenzita
a efektivita byla kontrolována prstem zavedeným
do vaginálního introitu. Úspěšnost této metody
udával Kegel až 84%. Další autoři pak původní
cvičení dále rozpracovali (4, 5).
Další zlepšení efektivity cvičení svalů PD přines-
lo využití manometrického nebo elektromyogra-
fického bio-feedbacku (6). Od sedmdesátých let
se uplatňuje ve fyzioterapii močové inkontinence
povrchová i dutinová (anální, vaginální) elektro-
stimulace ve snaze dosáhnout silnější kontrakce
svalů PD (7).
Další metodou bylo cvičení PD pomocí va-
ginálních konusů zavedených do klinické praxe
Plevnikem v r. 1985 (8).
Ten navrhoval jejich využití nejen v terapii, ale
i ke kvantifikaci síly kontrakce pánevního svalstva.
Originální Plevnikova sada obsahovala celkem de-
vět konusových těles stejného tvaru a objemu, ale
rozdílných hmotností od 20 do 100 g. Konusy se
zavádí do pochvy, kde svojí hmotností vyvolávají
jak pasivní (reflexní), tak i aktivní kontrakci svalů PD.
Zaváděly se většinou dvakrát denně na dobu 15–30
minut a pacientka měla za úkol, udržet je v pochvě
při běžné denní aktivitě.
Nový přístup prezentoval v r. 1996 Miller se
svým „Knack“ principem, který spočívá v kontrakci
svalového dna pánevního cíleně pouze během
zvýšení abdominálního tlaku s cílem zabránit úniku
moči (9).
Do konce minulého století byla fyzioterapie
považována za metodu účinnou pouze v léčbě
stresové inkontinence. V současné době se tento
pohled začíná radikálně měnit.