53 / 78
147
Ces Urol 2015; 19(2): 145–148
ORIGINÁLNÍ PRÁCE
se o pacientku léčenou solifenacinem) a touto je
léčena doposud.
DISKUZE
Pooperační urgentní syndrom de novo je obecně
hodnocen jako obtěžující komplikace, významně
zhoršující kvalitu života. Ve většině případů obtě-
žuje pacientky ve stejné míře jako předoperační
stresové úniky moči (5). Dle některých prací je te-
oretické riziko vzniku urgentních symptomů u TOT
minimální především vzhledem k tomu, že se jedná
o tahuprostou pásku, kde je nízké riziko iatrogenní
subvezikální obstrukce (3). Tato domněnka vychází
z předpokladu, že příčinou urgentního syndromu
de novo je obstrukce. Přestože je tento patofyziolo-
gický mechanizmus jako vysvětlení vzniku de novo
urgence široce akceptován, v našem souboru jsme
nově vzniklou obstrukci, která by potvrzovala tuto
etiologii, nezaznamenali. Lleberia et al. navrhují ně-
které další patofyziologické mechanizmy, jako jsou
zvýšený metabolizmus parauretrální pojivové tkáně
(po TVT byl častěji pozorován u postmenopauzál-
ních žen) či porušení autonomní inervace měchýře
chirurgickým zákrokem (výskyt pooperačních de
novo urgencí je podobný u současných páskových
operací i klasických abdominálních operací) (4).
Holmgren et al. shrnuje na souboru 463 žen,
které podstoupily TVT implantaci, hlavní rizikové
faktory: věk, počet porodů, anamnéza císařského
řezu, anamnéza recidivující infekce močových cest
(5). Abraham a Vasavada řadí mezi rizikové faktory
peroperační perforaci močového měchýře či uretry,
pooperační infekci močových cest a subvezikální
obstrukci (hyperkorekce). V těchto případech je me-
todou volby léčba vyvolávající příčiny. Často ovšem
jednoznačnou příčinu nenalezneme a urgence de
novo označíme za idiopatické (6).
Doporučeným léčebným postupem je behavi-
orální terapie a perorální anticholinergní léčba. Dle
našich zkušeností, přes uspokojivé výsledky, není
však motivace pacientek k dlouhodobému užívání
medikamentů vysoká. Svou roli zde pravděpodob-
ně sehrává nepřiměřené očekávání od operační
léčby stresové inkontinence a to i přes důkladné
poučení o možných komplikacích.
Cílem léčby je vždy dosáhnout co nejlepší
kvality života pacientky. Přerušení anticholinergní
terapie představuje minimální riziko pro celkový
zdravotní stav nemocné. Pacientka by měla být po-
učena o možnosti návratu urgentních symptomů.
Pokud žena toto riziko toleruje, lze terapii přerušit
s určitou pravděpodobností vymizení mikčních
obtíží. Jak ukazuje náš soubor, může být takový
pokus úspěšný.
Pokud je autorům známo, není doposud pu-
blikována práce, která hodnotí přirozený vývoj de
novo vzniklých urgentních symptomů. Vzhledem
k našim zkušenostem je možné, že po určité době
dochází ke spontánní úpravě a ústupu obtíží ales-
poň u části pacientek. Do doby než se obtíže zmírní
je, dle našeho názoru, vhodné pacientkám umož-
nit terapii, která je účinná a odpovídá současným
doporučením.
ZÁVĚRY
Metodou volby pro léčbu urgentního syndromu
de novo po implantaci TOT, není-li spojen s další-
mi komplikacemi, je anticholinergní terapie. Tato
léčba byla v našem souboru efektivní, k čemuž
přispěla i přísná selekce pacientek. V případě ur-
gencí de novo nejsou stanovena doporučení pro
délku medikamentózní léčby, ačkoliv právě zde se
dá předpokládat nízká compliance dlouhodobé
farmakologické terapie. To bylo hlavním důvodem
pro přerušení terapie u našich pacientek. Pokus
o vysazení léčby se jeví jako úspěšný v časovém
horizontu 6–24 měsíců.
Zjevným omezením práce je malý soubor pa-
cientek, tedy nelze vyvodit obecná doporučení.
Doposud nebyla v české odborné literatuře
publikována práce, která se zabývá specificky léč-
bou urgentního syndromu de novo a ve světové
literatuře je toto téma zpracováno jen v malém
počtu prací. Tato práce si klade za cíl na proble-
matiku upozornit a podnítit k dalšímu zkoumání
tématu.