34 / 84
274
Ces Urol 2015; 19(4): 270–280
PŘEHLEDOVÝ ČLÁNEK
využití nádorových buněčných linií v porozumění
tumorigenezi tkví v zásadě ve dvou přístupech.
První z nich spočívá v tom, že z dobře patologicky
definovaných klinických (popř. experimentálních)
nádorů jsou odvozeny permanentní buněčné li‑
nie, které tak představují v principu nevyčerpatel‑
ný zdroj biologického materiálu pro dešifrování
genetických a epigenetických změn příslušného
nádoru. Různé typy nádorů se přitom značně liší
v teoretické úspěšnosti tohoto přístupu, tj. v úspěš‑
nosti odvození stabilních buněčných linií. Karcinom
močového měchýře patří v tomto ohledu mezi
experimentálně poměrně přístupné typy nádorů
a dosud se podařilo ustanovit více než pět desítek
permanentních buněčných linií (21), i když je nutno
podotknout, že většina dostupných buněčných linií
byla ustavena z invazivních či dokonce už metasta‑
tických karcinomů a ustavení permanentních bu‑
něčných linií z povrchových papilárních karcinomů
představuje stále experimentální výzvu. Úspěch je
u těchto nádorů často vykoupen zdlouhavou op‑
timalizací kultivačních podmínek, zejména médií,
a i tak zůstává úspěšnost odvození relativně nízká
(22). Těmito modifikacemi kultivačních technik se
nám podařilo odvodit dvě nové buněčné linie po‑
vrchového neinvazivního karcinomu buněčného
měchýře a molekulárně je charakterizovat, zejména
s ohledem na funkční stav signálních drah DNA
reparace a obzvláště tumorového supresorového
genu p53 (23). V případě jednoho konkrétního
nádoru se nám dokonce podařilo ustavit jak pří‑
slušnou karcinomovou buněčnou linii, tak stromální
buněčnou linii (tj. buněčnou linii s karcinomem
asociovaných fibroblastů) (24).
Druhou, široce používanou strategií využití mo‑
delů buněčných kultur v experimentální onkologii,
je odvození a analýza tzv. progresivních sérií nádo‑
rových buněčných linií, tedy série dvou nebo více
klonálně příbuzných nádorových buněčných linií
odrážejících jednotlivá stadia progrese nádorové‑
ho onemocnění (obrázek 2). Lze přitom využít jak
klinickou progresi nádoru, kdy např. současně od‑
vodíme buněčné linie z primárního nádoru a me‑
tastázy, tak progresi experimentální. V tom případě
vycházíme z fenotypicky a molekulárně geneticky
dobře definované mateřské buněčné linie, kterou
experimentálně vystavíme specifickému selekční‑
mu tlaku či jiné
in vitro
manipulaci, a tak odvodíme
dceřinou buněčnou linii, jejíž stupeň transformace
a progrese je vyšší. Tento přístup simuluje neu‑
stálý selekční tlak všudypřítomný
in vivo
během
nádorové progrese. Následné porovnání genetic‑
kých a epigenetických změn mezi jednotlivými
buněčnými liniemi progresivní série pak otevírá
cestu k pochopení biologie studovaného aspektu
nádorové progrese. S velkou pravděpodobností lze
předpokládat, že nacházené změny v jednotlivých
genech, jejich expresi a zapojení do onkogenních
signálních drah jsou přímo zodpovědné za pozo‑
rovanou fenotypickou změnu.
Progresivní série buněčných linií odvozených
z nádorů různého stadia progrese u jednoho pa‑
cienta jsou velmi dobře etablovaným experimen‑
tálním systémem např. u maligního melanomu
(25), u uroteliálního karcinomu je ovšem dosud
známa pouze jediná takto derivovaná progresiv‑
ní série, a to TCC 97–18-I (etablovaná z resekce
primárního tumoru) a TCC 97–21-M (odvozená
z biopsie metastatického ložiska) (26). Co se týče
experimentálních progresivních sérií, strategie od‑
vození mohou být velmi různé. Experimentálně
poměrně jednoduchou možností je využít např.
morfologické odlišnosti izolovaně rostoucí kolonie
buněk – takto se nám podařilo odvodit vysoce
klonogenní dceřinou linii BFTC-905-DM z výchozí
relativně nízko transformované buněčné linie BFTC-
905 (27). Složitější experimentální systémy jsou
založené na zavedení mateřské buněčné linie do
vhodného experimentálního hostitele (většinou
imunodeficientní myš genotypu
nu/nu
nebo SCID)
a selekci in vivo progredovaných, např. metasta‑
tických dceřiných linií. Velmi často používanou
mateřskou buněčnou linií se stala vůbec jedna
z prvních nádorových buněčných linií karcinomu
močového měchýře – T24 (28). Na počátku jedné
T24 – založené progresivní série stálo šťastné pozo‑
rování, že jedna z náhodně odvozených dceřiných
buněčných linií vykazovala výrazně vyšší schopnost
růstu v polotekutých médiích bez nutnosti adheze
k pevnému substrátu. Tato dceřiná linie známá jako
T24T následně poskytla jeden z klíčových pohledů
do karcinogeneze a speciálně do metastatického