33 / 84
273
Ces Urol 2015; 19(4): 270–280
PŘEHLEDOVÝ ČLÁNEK
desaminázovou aktivitou a způsobují charakteris‑
tický mutační vzor (C:G
⟶
T:A); jejich fyziologickou
funkcí je mutageneze a následná inaktivace retro‑
virů a retrotranspozónů. Časté jsou rovněž mutace
genu pRb a rovněž genů, kódujících součásti kom‑
plexních enzymatických systémů organizace a re‑
modelace chromatinu (např. ARID1A, MLL, EP300
a KDM6A) (11).
Z uvedeného vyplývá, že svalově invadující
nádory jsou velmi heterogenní skupinou. Bylo
publikováno několik analýz, jejichž cílem byla
molekulární klasifikace nádorů na základě společ‑
ného profilu exprimovaných genů (metodika tzv.
„expresních čipů“). Jejich průnikem je definování
dvou základních velkých skupin nádorů, svým fe‑
notypem i názvoslovím trochu připomínajících
obdobnou analýzu provedenou u karcinomu prsu,
a to nádory bazální, jimž je společná exprese cyto‑
keratinů bazálních buněk urotelu (CK-5, CK-6, CK-
14), a nádory luminální, pro něž je typická exprese
cytokeratinu-20 a dalších genů spojených s diferen‑
ciací urotelu (GATA-3, FOXA1, uroplakin 3A, PPARγ).
Kromě toho byl definován specifický expresní vzor,
označený jako „p53-like“ a charakterizovaný expresí
genů regulovaných tumorovým supresorem p53
(a to bez ohledu na expresi či mutaci samotného
p53 genu). Většina této skupiny nádorů vykazuje
také expresní charakteristiky vysoké infiltrace stro‑
málními buňkami (tento typ byl nezávisle označený
také jako „infiltrated“). Podstatné přitom je, že uve‑
dené molekulární subtypy se výrazně liší klinicky,
bazální nádory mají podstatně horší prognózu než
nádory luminální. Důležitou vlastností p53-like–ná‑
dorů je primární chemorezistence (13).
POSTAVENÍ CHEMOTERAPIE
V LÉČBĚ UROTELIÁLNÍHO
KARCINOMU
Z předchozího textu je jasné, že uroteliální karci‑
nom představuje heterogenní skupinu onemoc‑
nění se značnými rozdíly v kapacitě k další progresi,
a tím i v celkové prognóze. Většina povrchových
karcinomů se léčí transuretrální resekcí následova‑
nou buď adjuvantní intravezikulární chemoterapií
(zpravidla mitomycinem C, popř. doxorubicinem,
epirubicinem či gemcitabinem, v České republice
se nejčastěji používá kombinace mitomycinu C
a epirubicinu) nebo adjuvantní intravezikulární imu‑
noterapií v podobě BCG vakcinace (14, 15). U ná‑
dorů invadujících do svalové vrstvy močového
měchýře se obvykle postupuje cestou cystektomie,
popř. rovněž transuretrální resekce, která bývá dopl‑
něna radioterapií popř. adjuvantní systémovou che‑
moterapií obvykle charakteru polychemoterapie;
byla publikována celá řada schémat chemoterapie,
např. MCV (metotrexát, cisplatina, vinblastin). Pro
léčbu metastatického onemocnění se uplatňují
dva další široce používané polychemoterapeutické
přístupy, a to M-VAC (metotrexát, vinblastin, doxo‑
rubicin – adriamycin a cisplatina) a GC (gemcitabin
a cisplatina). Oba režimy mají v podstatě totožnou
klinickou účinnost (klinická odpověď je zazname‑
nána zhruba u poloviny pacientů), GC kombinace
vykazuje ovšem příznivější profil toxických vedlej‑
ších účinků (16, 17). Velkým klinickým problémem
obou těchto kombinačních chemoterapeutických
režimů je vývoj multilékové rezistence, takže podíl
pacientů s lokálně pokročilým nebo metastatickým
uroteliálním karcinomem, kteří byli léčeni jednou
z těchto dvou kombinačních chemoterapií a do‑
sáhli pětiletého přežití, nepřesahuje 15 % (18).
MODELY BUNĚČNÝCH
KULTUR A JEJICH POSTAVENÍ
V BIOLOGICKÉ ANALÝZE
UROTELIÁLNÍHO KARCINOMU
Historie lidských buněčných kultur sahá do 50. let
minulého století (19, 20). Od té doby stály modely
buněčných a tkáňových kultur za řadou objevů,
bez kterých by současná medicína a biovědy ne‑
mohly existovat tak, jak je známe. Buněčné kultu‑
ry představují velice atraktivní model, jenž nám
umožňuje v částečně arteficiálních podmínkách
mapovat a odhalovat řadu biologických zákoni‑
tostí, které můžeme následně aplikovat do klinické
praxe, a to obzvláště v nádorové biologii. Základní