28 / 92
114
Ces Urol 2016; 20(2): 113–122
PŘEHLEDOVÝ ČLÁNEK
se manifestuje ve věku 1–7 let, nejčastější věk dia-
gnózy je mezi 3–4 lety (2).
Poprvé byl popsán německým patologem
a chirurgem Maxem Wilmsem v roce 1899. Zpo-
čátku byla léčba jen chirurgická a výsledky nebyly
dobré. Významný posun v léčbě znamenal objev
rentgenového záření na přelomu století. V roce
1905 použil ozařování k léčbě maligního nádoru
ledviny Frielinger v Mnichově. Později se tyto dvě
metody, chirurgická léčba s předoperační terapií,
začaly používat v kombinaci a znamenalo to vý-
znamný posun v léčbě. Chemoterapie se začala
používat v léčbě Wilmsova nádoru ve 40. letech
20. století, nejlepší účinnost vykazoval aktinomycin,
později doplněný vinkristinem a antracykliny (1).
V roce 1969 byla v USA založena National Wilms
Tumor Study – NWTS a v Evropě nadnárodní skupi-
na SIOP – International Society of Pediatric Onco-
logy. Tyto dvě organizace si stanovily za cíl hledání
optimálního léčebného postupu, nejvhodnější
kombinace cytostatik, stanovení rizikových faktorů.
Zásadním rozdílem obou protokolů je zařazení
nefrektomie v léčebném postupu. NWTS zaha-
juje léčbu primární nefrektomií a dále pokračuje
chemoterapií a radioterapií podle stadia a typu
nádoru. SIOP protokol řadí chirurgickou léčbu až
po předoperační chemoterapii. Předoperační che-
moterapie zmenšuje nádorovou masu a snižuje
riziko peroperační ruptury tumoru, její nevýhodou
je ovlivnění nádorové tkáně z hlediska dalšího ge-
netického vyšetření.
Díky dlouholeté spolupráci těchto dvou insti-
tucí se přežití dětí s nefroblastomem významně
zlepšilo, změnily se vyšetřovací postupy, snížila
toxicita léčby u příznivých typů nádoru a naopak
se zintenzivnila léčba u tumorů s nepříznivou pro-
gnózou.
GENETIKA A RIZIKOVÉ FAKTORY
Wilmsův nádor se samostatně většinou vyskytuje
u zdravých dětí. Asi v 8% případů se udává přítom-
nost dalších přidružených vad. Nejčastěji jsou spo-
jeny se syndromem hypertrofie a hemihypertrofie.
Typickým příkladem je Beckwith-Wiedemannův
syndrom (nadměrný růst, makroglosie, exomfalus,
nefromegalie, hepatomegalie, hemihypertrofie),
Perlmanův syndrom (visceromegalie, makrosomie,
polyhydramnion), Sotosův syndrom (makrocefalie,
opožděný vývoj). Další syndromy nejsou spojené
s nadměrným růstem např. WAGR (Wilmsův nádor,
aniridie, anomálie genitálu, mentální retardace)
a Denys-Drash syndrom (poruchy gonadální dife-
renciace a glomeruloskleróza).
WT1 protein – gen byl poprvé izolován a klo-
nován v r. 1990 u pacienta s Wilmsovým nádorem.
Tento gen je lokalizován na dlouhém raménku
11. chromozomu a má významnou funkci v růstu
a diferenciaci buněk (3, 4). U pacientů s Wilmsovým
nádorem je mutovaný asi u 20% nádorů a v někte-
rých pracích je mutace WT1 genu spojována s horší
prognózou onemocnění. Mutace WT1 genu se na-
chází i u jiných typů nádorů např. u neuroblastomu,
skeletálních nádorů, u akutní leukemie. Germinální
mutace na tomto genu způsobuje Denys-Drash
syndrom, u těchto pacientů se rozvíjí selhání ledvin
a mají velmi vysoké riziko vzniku Wilmsova nádoru.
WT2 protein – gen na 11. chromozomu 11p15
je zodpovědný za zvýšenou produkci inzulinu
a nadměrný růst (5, 6). V posledních letech studie
Pritchard-Jonesové ve Velké Británii vytipovala gen
na 1q chromozomu, jako další prognosticky rizikový
faktor (5).
Rizikovým faktorem pro vznik Wilmsova ná-
doru je nefroblastomatóza, která je považována
za prekancerózu. Nefroblastomatóza sama o sobě
není indikována k léčbě, ale vyžaduje pečlivou
dispenzarizaci. Indikací k léčbě je náhlý nadměrný
růst ložisek, což může být známkou maligního
zvratu. Většina ložisek ale vymizí, nebo se přemění
v benigní útvary.
NWTS dále rutinně vyšetřuje nádorovou tkáň
na přítomnost ztráty heterozygozity 1p nebo 16q
chromozomu, což znamená horší prognózu (7).
PATOLOGICKÁ ANATOMIE
Klasický nefroblastom
obsahuje tři buněčné
složky: epiteliální, stromální a blastémovou, které
jsou v nádoru zastoupeny v různé míře. Pokud